Osobní rozvoj

Jak být lepším člověkem: co považuji za nejdůležitější pro osobní rozvoj

Slovo „seberozvoj“ je bezmála morem západní společnosti. Každý se za ním žene jako za hrncem zlata na konci duhy. Nevidím na tom nic špatného, právě naopak – přijde mi skvělé, že se lidé snaží neustále zlepšovat. Existují tisíce knížek a článků na toto téma, nikdo nepřečte všechny. Ze záplavy rad jsem proto vybral ty, které považuji za nejdůležitější.

1) Pozitivní myšlení

Teď mě desítky lidí proklejí jako „zatraceného sluníčkáře“. Já se přitom jenom odvolávám na Stephena Conveyho a jeho pravidlo Buď proaktivní.
Stpehne Convey to ukazuje na příkladu: „Naplánovali jste piknik a najednou začne pršet. Normální člověk se začne vztekat, že je všechno ztraceno. Proaktivní člověk zaimprovizuje a zorganizuje piknik v garáži. Vytěží ze špatné situace maximum.“ Máte dvě možnosti: buď se necháte vláčet okolnostmi, nebo budete vládnout. Sami jste pány svého života, sami se rozhodujete, co s ním uděláte. Myslete pozitivně a snažte se vždycky najít cestu z problému. Buďte tím, kdo ovládá situaci.

2) Životní poslání

Původně tady stálo, že je důležité mít seznam cílů, ale Petr Ludwig, autor slavné knihy Konec prokrastinace, mě donutil změnit názor.iStock_000020730459Large
Proč je důležité zvolit si osobní poslání? Protože dává vašemu životu nějaký smysl. Například Petrovým posláním je „pomáhat lidem“. Vaším může být třeba „zlepšit politickou kulturu v Česku“, nebo „zastavit týrání zvířat“.
Poslání by mělo být nesobecké. Průzkumy i lidská zkušenost ukazují, že jenom lidé, kteří myslí více na druhé než na sebe, jsou v životě šťastní. Poslání „vydělat co nejvíc peněz“ vám štěstí nepřinese.

Lidé, kteří jsou závislí na cílech, často osobnostně vyhoří (velice zajímavě o tom mluví Conan O´Brien tady). Buď svých cílů nedosáhnou, nebo jich dosáhnou a najednou neví, co se sebou. Cíl je omezen sám sebou. Oproti tomu poslání nikdy nelze stoprocentně naplnit – a v tom je jeho krása. Jde o to užít si cestu, ne dojít na její konec.
Přesto si myslím, že byste kromě životního poslání měli mít i seznam cílů. Pomáhá vám strukturovat vaše aktivity a snáze se rozhodovat o dalších nezbytných krocích. O co konkrétněji si své (krátkodobé) cíle definujete, o to snazší jich bude dosáhnout.

3) Pracovat, pracovat, pracovat…

To je ta nejdůležitější a nejuniverzálnější rada. Říká se, že pokud se na něco chcete stát odborníky, musíte to dělat 10 000 hodin. Chcete se v něčem zlepšit? Chcete být v něčem skutečně dobří? Tak to dělejte. Pořád a pořád a pořád.
… a odpočívat. Nezapomínejte ale i na odpočinek. Mnoho mých kamarádů je tak zavaleno úkoly, že na něj nemají čas. Ve výsledku jsou ze všeho tak unavení a zničení, že se v jednom okamžiku na všechno vykašlou a prokrastinují. Slíbená práce zůstane nedokončena.
Nezáleží na tom, kolik máte práce, předem si naplánujte odpočinek. Obnovíte tak energii tolik potřebnou k práci. Navíc zjistíte, že právě ve chvílích odpočinku vymyslíte nejvíce věcí – právě proto, že si mysl může jen tak lítat.

4) Vystupovat ze své komfortní zóny

Každý má rád své pohodlí a klid a je vlastně logické, že se radši podíváte na další díl Hry o trůny, než abyste se otravovali s tím hloupým domácím úkolem.
Ale bez vystoupení z komfortní zóny se nikdy nedokážete překonat. Naopak když budete z komfortní zóny vystupovat pravidelně, navyknete se na to a dosáhneme díky tomu neuvěřitelných úspěchů.
Každý má komfortní zónu nastavenou jinak. Někomu vyhovuje sedět doma, jinému vykračovat si sněhovou vánicí. Ať tak či tak, čím dále posuneme hranici své komfortní zóny, tím větších věcí budeme schopní.
Dá se to trénovat na maličkostech – třeba tak, že při cestě MHD radši zůstanete stát, i když si hrozně chcete sednout, nebo tak, že vypnete Hru o trůny a půjdete udělat ten hloupý domácí úkol.

5) Spojit se s ostatními

Když jste na něco sami, těžko se motivuje. Proto si najděte parťáka – někoho, kdo bude pracovat s vámi, nebo alespoň kontrolovat, že se neflákáte.
Já chtěl kupříkladu začít cvičit a dlouho jsem toho nebyl schopný. Až jsem se s dvěma kamarádkami dohodnul, že každý den udělám určitou sérii cviků a potom jim napíšu, že jsem úkol splnil. Od té doby jsem jedinkrát nevynechal. Necvičím přece kvůli nim, ale kvůli sobě, a musel bych se hanbou propadnout, kdybych řekl, že jsem to nedodržel.

6) Vytvořte si návyk

Pokud se něčemu chcete naučit (nebo se v tom jen zlepšit), musíte to dělat pravidelně. Po nějaké době si na vytvoříte návyk (říká se, že potřebujete 30 dní na to, abyste si něco zautomatizovali, a půl roku na to, aby se vám to stalo samozřejmostí). Připomeňme si bod 3 – jenom pravidelnou prací se dosahuje mistrovství.

7) Dělejte to, co doopravdy chcete

Keith Ferrazzi říká, že má smysl věnovat 80 % svého úsilí na věci, v nichž jste dobří a chcete se ještě zlepšit, 20 % pak na ty, v nichž jste špatní a chcete je změnit.

Nenabírejte si každý projekt, který vás zaujme. Často zjistíte, že vás práce na něm nebaví – nebo že by vás možná bavila, ale nemáte na ni čas, a proto vás jen ubíjí.
Naučte se to vyhodnocovat předem. Jak moc je pro vás důležité splnění projektu? Ohodnoťte si ho od 1 do 10. Dostal 4 body a méně? Tak to nemá smysl s ním ani začínat.
Pamatujte, že by vaše regulérní práce měla pokrývat maximálně 80 % vašeho času. Když se totiž objeví nějaký nárazový problém, máte ještě kapacity na to ho vyřešit. Pokud budete vytížení na 100 %, jak budete řešit problémy? A ty se objeví, problémy se objeví vždycky.

Sumárum

Abych to všechno ukázal na osobním příkladu:
když jsem se ve 13 letech rozhodl, že chci napsat knihu (cíl), došlo mi, že musím hodně a často psát (práce, práce, práce).
Protože jsem psal na počítači a ten byl v obývacím pokoji, kde bylo vždycky příliš mnoho lidí na to, abych mohl klidně pracovat, začal jsem pravidelně vstávat o půl 6 ráno – potom, co rodiče odešli do práce, a dřív, než jsem musel. Tím jsem jednak dokázal proaktivitu (našel jsem si řešení), jednak jsem vystoupil ze své komfortní zóny.
Protože jsem psal každý den ráno, vytvořil jsem si návyk.
Že píšu knihu, jsem rozhlásil všude kolem (spojit se s ostatními) a musel jsem ji dokončit už jenom proto, aby se na mě všichni nedívali jako na tlučhubu. (Navíc jsem po ostatních potom chtěl, aby ji četli).
A hlavně – dělal jsem to, co jsem doopravdy chtěl. Psaní má na mém osobním žebříčku číslo 10.

Experimentální rada na závěr: dávejte si měsíční výzvy. Tohle je něco, co zrovna testuji. Místo novoročních předsevzetí si každý měsíc dávám výzvu. V lednu jsem nepil alkohol. Únor jsem zkusil přežít bez cigaret. V březnu se živím jako vegan. Je to nepohodlné, ale posiluje to vůli. Zkuste to také.

Podpořte článek sdílením!

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Zatím nehodnoceno)
Loading...
786 zobrazení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *